Probíhající transformace je ovlivňována spoustou vlivů, které nezastavíme – jisté je jedno – dochází k velmi hlubokému čištění na všech úrovních. Sama na sobě i na svých klientech často vidím čištění konkrétní části těla u většího počtu lidí – a nepochybuji o tom, že se to děje kolektivně, jen někdo to cítí a vnímá velmi silně, až do bolesti a někdo, kdo má nižší práh vnímání, si tohoto v proudu dne sotva všimne..
Zdálo by se, že jde jen o fyzickou rovinu. Jsou dny, kdy přichází a volá víc klientů se stejným symptomem, že je tlačí za očima a bolí hlava (játra)… nebo pak zas příjde vlna bolesti určité části zad… apod. Zdálo by se, že postačí řádná detoxikace těla, ale jakmile ji důkladně podniknete pouze na fyzické úrovni, velmi krátce se symptomy vrátí… Už nám není dovoleno zůstávat nevědomými a domnívat se, že stačí zdravě jíst, zdravě se pohybovat…. Zapomněli jsme totiž na duši. I duše potřebuje být zdravě nasycena a zdravě se pohybující v proudu…A tak nám postupně dojde, že ve skutečnosti se skrze tyto fyzické projevy čistí nejhlubší emoční bloky nastřádané v nás za roky neuvědomování si toho kým jsme a roky potlačování svých emocí. Duše volá po spojení se svou pravou podstatou, touží být nasycena.
Vyplouvají napovrch staré nedořešené vztahové záležitosti, tlačí nás to uvědomit si, kde jsme co za sebou nechali a tvářili se, že to „není“… kde jsme něco nepochopili, nepřijali, neodpustili, nezvládli…. jako ve filmu se to vrací skrze pocity, setkání nebo i přímé výzvy a situace.
To, co se nyní děje, znamená, že se čistí zároveň obě roviny – rovina kolektivního nevědomí i vědomí a zároveň rovina osobní. Na té nejvyšší úrovni vnímání bych to nazvala, že naše nitro skrze očistu volá lásku. Ale nikoliv lásku partnerskou (ta je až následkem), ani žádnou jinou formu lásky projevené vztahově k někomu… Volá spojení s naší nejhlubší podstatou lásky v nás…. Volá k probuzení této lásky, volá ke spojení se s vnitřním zdrojem této lásky, volá „domů“
… vím, že někomu to bude znít jako sci fi, a že z určité úrovně vědomí tyto řádky vyzní jako blábol změti slov o lásce. Tento způsob vnímání je ale způsoben tím, že jsme po dlouhé roky, po dlouhé generace byli vychováváni bez skutečné lásky, byli jsme odpojeni od tohoto proudu a tak netušíme jak to vlastně vypadá… my nevíme, co to skutečně láska je, kde leží její podstata, odkud vychází, jak se projevuje… Dělíme se na dav přežívajících v kolotoči činností, které nám zaplňují náš každodenní život, nemaje čas a možná ani chuť se zastavit a uvědomit si, za čím se ženeme, co to vlastně vytváříme a proč to vytváříme… A dav hledajících, kteří si už uvědomují své přežívání a rozmělňování svého pozemského času na činnosti a věci, které nás vlastně vůbec nenaplňují…
Vzácně při pohledu na hvězdy, při tónech hudby, při záři ohně, či vůni louky, smíchu dětí … se na malý okamžik dotkneme té jemné, tiché a hluboko uložené podstaty sebe sama… toho prostoru ticha, rozlehlého míru a láskyplného vnitřního proudu čehosi, co zrovna neumíme pojmenovat, slova na to nestačí – ale ten pocit a vědomí samozřejmé přirozenosti přítomnosti právě TOHOTO je právě tím momentem, kdy jsme se na okamžik dotkli LÁSKY. Lásky vesmíru v nás i kolem nás.
K tomuto samozřejmému „místu“, spojení, pravé existenci bytí se často dostáváme až po prožitých bolestech… A přitom nám byl dán už v bodě zrození. Je v nás automaticky uloženo vědomí tohoto „prožitku“ – stavu bytí… Jakmile se poprvé tohoto místa v sobě – prožitku – uvědomění, dotkneme – okamžitě VÍME, že je to ONO. (záměrně se vyhýbám označení slovy BŮH, ZDROJ,…záměrně se vyhýbám zařazení do kategorie slov a obcházím popis vědomí tohoto „místa“ popisem stavu) Vnímám, jak moc je důležité, abychom měli absolutní svobodu možnosti dotknout se tohoto prožitku vědomí svým způsobem, svou cestou, … abychom mu mohli dát své pojmenování, svůj „otisk“, abychom k němu mohli dojít svým způsobem a svým tempem…. Bez návodu, bez kompasu, bez přípravy, bez představy jak by to mělo být.
Dostáváme se do víru hlubokého čištění těch nejzapadlejších vrstev našich přesvědčení, našich starých vzorců vidění světa i nás samých. Ať už jsme si je vytvořili sami, nebo nám byly vloženy výchovou, nebo vznikly jako otisk záznamů předchozích zkušeností našich předků… Každý svou čističku dostává v takové míře, v jaké je schopen zvládnout a v takové míře a v jaké je on sám ještě vzdálen od „LÁSKY“ (a doufám, že nemusím doplnit, že vůbec nemyslím lásku vztahovou, jak už jsem psala)
Je to jako by vás někdo přidržel pod vodopádem a nechával Vás pořádně propláchnout a omýt…. A ve chvíli, kdy už vážně potřebujete nádech, vás to na chvíli vynoří, vy se nadechnete, na chvilku pocítíte úlevu, zahlédnete slunce – a v tom znovu ponor pěkně hluboko do nejsilnějšího proudu vody… a tak stále dokola … Dobrá zpráva je, že doba ponoru se postupně zkracuje a doba vynoření, nádechu a užívání si slunce se prodlužuje…
A teď to přijde – to co jste nechtěli slyšet ani náhodou – Finta totiž je v tom, že si to máte začít užívat jak nahoře nad hladinou, tak dole v nejhlubším víru… Že není lepší místo tam nahoře a horší místo tam dole… že bez prožitku tam dole, v nejhlubší tmě, nemůže prožít a vychutnat si skutečnou sílu slunce a plného hlubokého nádechu…. Uvědomění si, že bez toho aby byla noc, nemůže nastat den.
A tak až si víc a víc po prožitých ponorech pod hladinu a hlubokých a bolestivých čističkách těla i duše začneme pomalu uvědomovat, že pod hladinou, byť v bolesti je to STEJNÝ život jako nad hladinou na slunci… a až nám dojde, že máme přestat chtít to bolavé okamžitě ukončit, a to zalité sluncem prodloužit – najednou se uvolníme… a uvolníme se i v té bolesti… a najednou nám dojde, že právě ta bolest nás vedla za ruku do místa, kde jsme si něco uvědomili, něco pustili a tím zase vypluli nad hladinu, kde je to zalité sluncem a je možno zhluboka dýchat….
Chce to jen trošku nácvik uvolnění i v „bolesti“ a uvědomění, že to tak JDE a že je to možné… Uvolnit se do toho divokého proudu, i když se zrovna bojíme, že nevíme, kam nás to vleče… a jak to jen jde zůstat bdělí a všímaví i v tom víru proudu, protože nás to v okamžiku může nést místem, kde je možno zachytit se větve a vylézt na břeh….. nebo se nechat nést k další větvi, je-li to potřeba…
Nebát se bolesti není to, o co jde… Jen se klidně bojte, je-li to zapotřebí, jen před ní neutíkejte, neberte si hned prášek, obklad,… chvíli zůstaňte, zhluboka dýchejte, pozorujte to, kde to přesně leží, co to je, jak to vypadá, a co Vám tím vaše tělo říká… zhluboka dýchejte a nechte to skrze tělo projít. Někdy tam bude uvědomění, někdy tam bude vzpomínka na něco zapomenutého, nedořešeného, někdy tam bude odpověď na otázky, …. a někdy tam nebude NIC, prostě se jen zhluboka nadechnete a tělem to samo projde a zmizí… Důvěřujte, že Vaše tělo přesně ví, co je pro ně dobré… důvěřujte, že Vaše duše přesně ví, kam Vás vede… Už nebrzděte, uvolněte se, a nespěchejte – někdy se to pochopí a uvolní až za nějaký čas… a ten má každý jiný – svůj.
S láskou Hanam
Článek je možné sdílet a kopírovat jen s uvedením zdroje